Pamatuji si, jak jsem měla svůj velký byt s velkou zahradou. Byla to moje vysněná zahrada. A celý život jsem si říkala, že až budu dospělá a budu mít svou rodinu, tak budu mít hlavně velkou zahradu. Musím se přiznat, že mi nešlo ani tak moc o velký dům anebo byt. Chtěla jsem hlavně velkou zahradu. A velkou zahradu proto, aby tam později děti mohly mít velké hřiště anebo pískoviště. Vy se tomu možná smějete. Jenže já, když si vzpomenu na své dětství, tak nebylo tak radostné. Sice jako rodiče jsme měli skvělé, ale nudili jsme se.
Naši rodiče na nás neměli opravdu moc času. Tatínek měl dvě práce a maminka měla jednu práci na směny, takže byla stále pryč. A když maminka měla volno, tak vypomáhala sousedům v hospodě, aby si vydělala ještě nějaké peníze navíc. Nicméně ale já jsem si řekla, že zahradu chci. A kdyby to mělo stát velké peníze. A já jsem si řekla, že chci, aby moje děti toho měli opravdu mnoho. My jako děti se sourozenci jsme vyrůstaly v malém bytě, kdy jsme se sotva hnuly nevěděly jsme, že nějaké hřiště existuje.
A nepochopili jsme kouzlo, co je to mít velkou zahradu. Anebo alespoň malou zahradu. Vůbec jsme o tom nevěděli. A když jsme byly děti, tak jsme už prarodiče neměli. Po prarodičích jsme všichni zdědili velký dům a velkou zahradu. Jenže moje maminka to prodala. Maminka potřebovala splatit své dluhy, taky pak koupit malý byt. Opravdu nás to děti mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Museli jsme to brát, takové jaké to je. A proto jsem si řekla, že já budu jiná. Jsem ráda, že jsem se dočkala svého štěstí a svého vysněného snu. Tady je aspoň důkaz, že by si žádný člověk neměl vzdávat svých snů a vysněných přání. Myslím, že na každého jednou dojde. A pokud si přejete velkou zahradu, tak od toho neustupujte. Myslím, že jednoho dne se vám to jistě podaří a vy budete nadšení.
